Nordkapp neboli Severní mys je oblast s rozlohou 924 km² nacházející se na pobřeží Barentsova moře v Norsku, konkrétně na ostrově Magerøya. Tato oblast je vzdálená asi 2 000 km od severního pólu. Označení nejsevernější místo Evropy není úplně přesné, protože nejsevernějším bodem evropské pevniny je ve skutečnosti mys Kinnarodden na poloostrově Nordkinn a ještě severněji se nachází výběžek Knivskjellodden, který však nelze považovat za nejsevernější bod pevniny, jelikož se nachází na ostrově. Nicméně v turismu je za nejsevernější místo Evropy považován právě Nordkapp, který se nalézá na 71°10′21″ s. š. a 25°47′40″ v. d. Jedná se o 308 metrů vysoký skalní útes tyčící se nad mořem. Nachází se tu také nejsevernější místo, kam vede silnice E69, spojená s hlavní mezinárodní silniční sítí. 

 

JAK TO ZAČALO?

 

V posledním týdnu roku 2017 se mi ozval kamarád a profesní kolega Attila Szücs, co prý mám o víkendu v plánu. Že by rád vyrazil autem na sever. Bez plánu, jen tak, prostě kam až to půjde. No a já na to, že klidně, stejně nic v plánu nemám a aspoň si zkusím fotit i krajinu, ne jenom pořád ženský. Takže jsme se domluvili, že vyrazíme ve čtvrtek 28. prosince večer po práci. Sbalil jsem tedy spacák, nějaké jídlo, foťák, dva panáky Diplomatica na přípitek, dvě láhve Bohemky na Silvestra a litr moravské slivovice. Attila se postaral o stan a klobásky, však jsme velcí kluci a víc nám netřeba…

 

Strejda Google naznačil, že by to mohlo být zajímavé na místě zvaném Nordkapp, nejsevernějším místě, kam vede silnice. Takže cíl byl jasný. O tom, že poslední úsek silnice bývá v zimě uzavřený, jsme se dověděli až cestou, když jsme na internetu hledali podrobnější informace. To nás ovšem neodradilo.

 

ČTVRTEK

Takže sbaleno a v půl sedmé večer vyrážíme z Jesenice. Zapínám aplikaci Waze, kterou při cestách používám. Bohužel neumí plánovat dlouhé trasy (limit 1 600 km), takže zadávám Dánsko. Zajímavostí (alespoň pro mne) je, že v Německu není tak hustá síť čerpacích stanic jako u nás. Jsou od sebe vzdálené i přes 100 km a ne každá má otevřeno po půlnoci. Takže musíme trochu hledat, kde natankovat, a občas kvůli tomu sjet i z dálnice.

Podle navigace jsou dvě možnosti, jak se dostat do Dánska – buď z přístavu Rostock trajektem do Gedseru, nebo z Puttgardenu na ostrově Fehmarn do Rødbyhavnu ležícím na ostrově Lolland. Druhá varianta vypadá přijatelněji, protože se nám nechce trajektem a navigace ukazuje, že by tam měl být most. Potvrzuje nám to i strejda Google v článku z roku 2005, ze kterého se dovídáme, že se obě země dohodly na výstavbě mostu… Konejšíme se tedy nadějí, že už bude dostavěný, a volíme směr Fehmarn. Cestou nám to však nedá a googlujeme dál. A ejhle, článek z roku 2015 naši naději hatí – most postavený nebyl, zato tu má být tunel, jenže až v roce 2028. No, snad má ten trajekt rozumné intervaly… Máme neuvěřitelné štěstí – během pár minut po příjezdu do přístavu jsme na trajektu a ve 2:30 už plujeme směr Dánsko. Cesta trvá 45 minut.

 

PÁTEK

Po opuštění trajektu projíždíme checkpointem policie, kde nám kontrolují doklady a ptají se na cíl cesty. Pohraničník je přátelský a přeje nám šťastnou cestu. Čeká nás průjezd Dánskem do Švédska. Asi jedinou zajímavostí byl Öresundský most, který spojuje Kodaň s Malmö. Celý přejezd mezi těmito městy měří 16 km a tvoří ho 430 m dlouhý uměle vytvořený poloostrov, tunel měřící přes 3,5 km a vedoucí 10 m pod vodou, 4 km dlouhý umělý ostrov a 7845 m dlouhý most. Po přejetí mostu nás na švédské straně uvítá závora, kde slečně necháme v krmítku 50 éček za přejetí mostu. Ve Švédsku pokračujeme na Stockholm a podél pobřeží Botnického zálivu dále na sever, k městu Pello.

 

 

SOBOTA

Ve městě Pello překračujeme ve 2:35 finskou hranici. Právě kousek od tohoto města je místo, jímž prochází severní polární kruh! Pro nás Středoevropany první zajímavý milník, jsme za polárním kruhem! Do cíle nám zbývá něco přes 650 km. Cesta vede zasněženou krajinou, ale silnice jsou tu udržované – tady by se naše Správa a údržba silnic mohla inspirovat. Občas vidíme u silnice nějaké zvířátko, jinak žádní lidé ani auta. Když zastavíme, je slyšet úžasné NIC – ticho, které nemá konkurenci. Kolem sedmé přijíždíme k norské hranici. Norsko sice není členem EU, je však součástí schengenském prostoru, takže hranicí jen projíždíme, i když v budkách u cesty asi nějací pohraničníci jsou. Čím více jedeme na sever, tím více přibývá kopců a sněhu, zato ubývá světla. Je 10 hodin dopoledne a sluníčko nikde. Koukám tedy do aplikace, která ukazuje čas východu a západu slunce, počítá modrou a zlatou hodinku a další pro fotografa zajímavé parametry, abych zjistil, kdy že se na nás sluníčko usměje. No, smát se můžeme leda tak na sebe, protože kolonka východu a západu slunce je prázdná, i když od 10 do 15 hodin má trvat modrá hodinka, což je pro fotografa perfektní čas na nevšední portréty. Jenže autobus s modelkami s sebou nemáme a sami dva s Attilou moc parády na fotkách nenaděláme. Takže jedeme dál.

V 15 hodin jsme na silnici E69 poblíž města Skarsvåg, kde nás však zastaví závora. Silnice dál je uzavřena – aha, tak o tomhle asi informovala navigace. Nicméně do Nordkappu zbývá už jen 13 km. U závory stojí Němec s offroadem, a tak zkoušíme zjistit, jak se můžeme dostat nahoru. Vysvětluje, že v zimních měsících je možno se nahoru dostat jen s konvojem silničářů a záchranářů. A to ještě za určitých omezení. Nemůže například jet víc osob, než jsou záchranáři schopni v případě problémů zachránit, že posádka auta by měla mít po ruce lopatu, lana, teplé nápoje a jídlo, nikdo nemá cestou zastavovat, a pokud by musel, nesmí vystoupit z auta. Němec před námi a osádky dalších aut za námi kontrolují výstroj a nasazují řetězy na kola, zatímco my si mažeme paštiku na chleba, protože nic z toho, co si ostatní chystají, nemáme. Nijak to ovšem nehrotíme, jen kontrolujeme, jestli mají naše gumy dost hluboký vzorek – hm, zdá se, že ano, takže pohoda.

V 19:30 vyráží na cestu jako první sněžná fréza, následuje ji Němec s džípem a za ním hned my. Dále asi ještě tři auta a jako poslední záchranáři se safety carem. Po pár metrech chápeme, proč se nemá nezastavovat – stoupání je tak prudké, že po zastavení bychom se už sotva rozjeli. Po chvíli nás předjíždí safety car a odstavuje Němce na stranu. Těžko říct proč – jestli měl nějaký problém, nebo prostě jen brzdil ostatní. My každopádně jedeme dál. Tlačíme naše auto nahoru spolu s motorem i očima.

V 19:52 dosahujeme cíle. Jsme nahoře! Hned se záchranáře ptáme, v kolik ráno pojede konvoj dolů. Byť je mezi námi jistá jazyková bariéra, jeho pohledu lze rozumět jasně: „Ráno? Jste normální?“ Blíží se prý bouře, takže nám dává necelé dvě hodiny, pak musíme místo všichni včetně personálu opustit. Nepřesvědčuje ho ani náš argument, že máme kvalitní stan. Takže v 19:58 si dáváme s Attilou dva panáky Diplomatica. Připíjíme na úspěch dobytí nejsevernějšího místa na evropském kontinentu a já vytahuju stativ, abych tu jedinečnou chvíli zachytil fotoaparátem. Je to trochu problém, protože vítr je tak silný, že stativ sotva drží. Ale já to nevzdávám a fotím, co to jde. Najednou si všimnu, že jsou všichni pryč. Balím tedy fidlátka a pospíchám k autu, kde na mne už všichni netrpělivě čekají. Tváří se naštvaně, ale já neskrývám radost. Být posledním návštěvníkem v roce na nejsevernějším místě Evropy, to se může podařit vždy jen jednomu člověku. A v roce 2017 jsem to právě já!

Malá rekapitulace – z Jesenice do Nordkappu jsme ujeli vzdálenost 3 332 km a řízením jsme strávili 43 hodin a 51 minut (plus trajekt 18,9 km a 45 minut). Čísla šílená, ale za ten zážitek to rozhodně stojí!

Když jedeme s konvojem dolů, přemýšlíme, kde vlastně oslavíme Silvestra. Shodujeme se na Stockholmu, a tak vyrážíme zpátky do Švédska. Cestou zastavujeme poblíž Honningsvågu, kde si chci udělat pár fotek, a mám štěstí – na obloze se začíná tvořit polární záře! Zelené světélkování, které poměrně rychle mění intenzitu i tvar. Rychle fotím a doufám, že aspoň něco z toho vyjde. Během několika sekund je záře tak rozptýlená, že není skoro vidět. Sedáme do auta a míříme dál na Stockholm. Je kolem desáté večer a před námi 1 750 km. Jedeme tedy nonstop, abychom stihli oslavit silvestra v centru města. 

 

NEDĚLE

Cestou hledáme přes apku Booking.com hotel a máme štěstí – nacházíme volný pokoj v hotelu Connect City, kam dorážíme hodinu před půlnocí. Rychle se ubytujeme, bereme chlast a jdeme na most Sankt Eriksgatan sledovat ohňostroj. Ohňostrojů je tu hned několik, lidé popíjejí a vzájemně si potřásají rukama. To vše ale trvá sotva půl hodiny. Zřejmě ze dvou důvodů – jednak jdou Švédi ráno do práce a jednak neumí, respektive nemůžou chlastat. Může za to Systembolaget, velmi přísná pravidla prodeje alkoholu, jimž nepodléhají pouze nápoje s alkoholem pod 3,5 % – proto se tu i Plznička prodává zprzněná na 3,5 %. Nenarážíme na žádný otevřený podnik ani bandu, která by chtěla slavit s námi, a tak se vracíme na hotel a degustujeme moji slivovici, která má příjemných 51,5 %.

PONDĚLÍ

Ráno dáváme snídani v místním mekáči a vyrážíme směr domov. Na rozdíl od cesty sem volíme tentokrát přejezd mezi Dánskem a Německem trajektem na lince Gedser – Rostock. Trvá hodinu a 45 minut, nicméně přítomnost bufetu s neomezenou konzumací jídla a pití činí z tohoto téměř dvouhodinového cestování celkem příjemný zážitek.

 

 

ÚTERÝ

Domů přijíždíme kolem páté hodiny ranní. Máme za sebou celkem 6 475 km a za volantem jsme strávili 82 hodin a 52 minut. Oktávka spolykala 380 litrů nafty. Na moři jsme trajektem urazili 67,3 km a strávili 2 hodiny a 30 minut. Jsme spokojeni. Opět se nám potvrdilo rčení, že neplánované akce bývají nejlepší!

 

Petr Žák a Attila Szücs

 

Poznámka:

Fotografie byly pořízeny většinou za špatných světelných a povětrnostních podmínek, některé z auta, jiné za silného větru. Byla použita tato technika: Zrcadlovka Nikon D810, sklo Nikon 24-70/2,8 E ED VR + polarizační filtr VFFOTO Premium Series III, kde to bylo možné, tak stativ VANGUARD ALTA+ 264AP.

A nakonec ještě krátké video, za kvalitu se omlouvám, ale podmínky nebyly příznivé. I tak máme z něj radost.

Nordkapp – nejsevernější místo Evropy
Štítky:

7 komentářů u „Nordkapp – nejsevernější místo Evropy

  • 5.1.2018 (21:24)
    Trvalý odkaz

    Petre, diky ze jsi jel! Fotky a clanek super. Uz se mi rysuje dalsi cesta 🤣🤙

    Reagovat
  • 5.1.2018 (22:17)
    Trvalý odkaz

    Petře, ty fotky jsou nádherné a v skrytu své duše závidím. Myslím, že se vám nikdy neokoukaji, zejména v souvislosti na kliku, která vás celou cestu doprovázela. Při pohledu na ně, se vám oběma vybaví zážitky spojené s tímto dobrodružstvím. Pro mne je úžasná polární záře, a z vaší strany úlet jako hrom!

    Reagovat
  • 5.1.2018 (22:34)
    Trvalý odkaz

    Prostě paráda, není co dodat, snad jen: profíci na cestách 🙂

    Reagovat
  • 6.1.2018 (6:09)
    Trvalý odkaz

    Chlapi, závidím vám tu nevšední troufalost. Něco už jsem napsal na FCB u bleskových reportáží z cesty, ale obdiv a poklonu zcela jistě zasloužíte i zde. Je zvláštní doba a v ní žijí zvláštní lidé. Za normální se považuje ze všeho dělat problém, a na každou výzvu reagovat otázkami co? proč? je to nutné? s kým? jak? za kolik?, jejichž hlavní účel není získání informací pro akční realizaci této výzvy, ale pouze snaha o její zpochybnění, oddálení či neakceptaci. Normální je však výzvy vytvářet, vnímat, akceptovat a realizovat. Alespoň mě jste takovou správnou funkční normalitu připomněli a chci vám za to poděkovat. Chci věřit, že až se zase po čase přede mnou nějaká výzva vynoří položím si jedinou otázku – proč ne? Sílu a čest!

    Reagovat
  • 6.1.2018 (8:21)
    Trvalý odkaz

    Petře, už jsem na fotky a zážitky netrpělivě čekala. Jsou parádní . Věřím, že to bylo super a že jste si to moc užili.

    Reagovat
  • 6.1.2018 (18:43)
    Trvalý odkaz

    Také jsme tam byli v zimě, ale 2007… na Nordkapp jsme se bohužel nedostali, bylo to neprůjezdné už daleko před ním (cca 60km), tak jsme zvolili náhradní variantu a navštívili Havoysund, což je skoro stejně severně a kam se nám podařilo dojet… bohužel zpět jsme se dostali až za týden, neboť přišla bouře a cesta zpět neexistovala, Vzhledem k tomu že v tomto městečku byla tma ve dne i v noci, tak tam také mimo supermarketu nic nefungovalo, bydleli jsme tedy týden v nastartovaném autě abychom neumrzli v -30°C. Ale byl to fajn výlet rád na něj vzpomínám… Měli jste štěstí, nám se bohužel vyhnula i polární záře, takže tento fotografický úlovek, kvůli kterému jsem tuto cestu podnikal především, jsem musel oželet 🙁

    Reagovat
  • 8.1.2018 (12:01)
    Trvalý odkaz

    Petře, parádní počtení. Díky za souhrn. Tomu říkám parádní inspirace nejen na příštího Silvestra. 😀

    Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.